DIVADELNÍ HRY
Pokud se již cítíte povoláni k vyšším cílům a hodláte dobýt jeviště tak náročným úkolem, jako je hra pro věkem dospělé, je tato sekce právě pro vás:)
Zde nabízím ukázky ze hry Válečná vřava, inscenace pro jednu až šest žen, od čerstvého až po velmi pokročilé mládí. Verze pro jednu ženu je lákavá, i když náročná. Záleží jak se cítíte:)
Hra získala třetí místo v Dramatické soutěží agentury Aura-Pont (dříve ceny Alfréda Radoka), takže prestiž:)
Ukázka 1:
Kdyby tak někdo od nás šel do války, kdo by to asi byl?
Určitě Balvan, ten by se hrnul jako první! Třeba na chromém koni a s matčiným hrncem místo přilby, ale první! Úplně ho vidím. Vyráží hned za úsvitu, vojsko se ještě ani neprobudilo, jede s řevem spícím ležením a teprv když vidí velitele nepřátel u snídaně ještě v nočním úboru, všimne si, že přijel sám. Protože je to blázen splašený, potřeštěný.
Ale zbroj by mu asi slušela…
Nebo Čahoun. Potřeboval by největšího koně v ležení, jak je urostlý. Hotový obr. Menšího koně by prostě překročil. Vážně! Jednou ho překročil, viděla jsem to na tyhle vlastní oči! No dobře, možná to byl velký pes, ale opravdu velký! Obrovský!
Cvrček by určitě taky jel. Nejdřív by strašně dlouho řečnil a pak jel. On hrozně rád řeční. Pořád. Babka říká, že když muže není moc vidět, musí ho být aspoň slyšet. A jeho je pořád odněkud slyšet. Možná, že kdyby Cvrček jel, ani by žádná válka nebyla. Asi by ji nepřátelům rozmluvil. Nebo by se radši vzdali a odtáhli, aby ho už nemuseli poslouchat. Zbroj by mu taky slušela, ne že ne. Ale jet by musel asi na tom psovi.
Tak co myslíte, bude válka?
Ukázka 2:
Jak říkám, víno, trocha pohlazení a hned máte i z vojáčků spokojená, šikovná koťátka. Pak jen zacinkáte mincemi, raz dva pochopí, co a jak. A vyděláme všichni, no nemám pravdu? Mám.
Jako tenkrát, ještě tehdy na jihu, když jsem začínala. Dávno, snad už před dvaceti lety. Jak mně se dařilo... Ale namouduši si nevzpomenu, který potentát si s kým co udělal, nemůžete se na mě zlobit, kdo si to má všecko pamatovat?
No a tehdy mi jeden moc šikovný setníček dodával všechny ty panenky, co vojáčci pobrali cestou a už se s nimi poveselili. Byla by přece škoda je někde zbytečně utrácet, no nemám pravdu? Mám.
Tak mi je sem posílali. A moc hezky s nimi tehdy zacházel, to musím říct, ani nebyly moc poškozené, rovnou mohly začít pracovat. Všecky druhy. Malé, dlouhé, světlé i dotmava, víly i buclinky, jedna hezčí než druhá.
Ani velká práce s nimi nebyla, oni jim vojáčci už stihli cestou vysvětlit, co a jak, poslouchaly na slovo. A já nakonec vyjdu s každým.
Ukázka 3:
Čím jste si zasloužily tuhle strašlivou starost, dušičky moje?
Celou krajinu lidé pročesali a pak ji našli, ležela v rokli a žila, dýchala, strašně zbitá, krvavou mi ji opatrně přinesli na velkém kusu plátna a já se o ni starala dnem i nocí, krmila jsem ji po lžičkách, jako když byla nemluvňátko, a ona opravdu nemluvila, jen se dívala oknem na nebe a neřekla nikomu nic, jen ležela a neviděla, před očima svůj vlastní černý mrak.
Byla jsem ještě dívka, víte, jen tušení jsem měla, co mi mačkalo krk. Ženy věděly hned. Už když ji poprvé uviděly schoulenou do klubíčka, neřekly nic, jen nám posílaly oleje a masti.
Nejstarší tetička mi pak pověděla, co jí provedli.
Poslední vojáci, co ještě zbyli, co se zapomněli nechat zajmout nebo utratit.
Už byl přece konec, nic už se nemělo stát!
Táhli krajem, mysleli, že mají právo, nějaké právo ještě brát. Že jim země ještě něco dluží, že chybí splatit daň, co jim patří od světa, ve kterém prohráli. Anebo vyhráli. Komu na tom záleží, hrůza je všech.
Žádné takové právo není!
Prý že když jednou pokazíte motýlí křídla, už neodletí.
Hlouposti.
Sestřička mi odletěla.
Celou hru si můžete stáhnout na stránkách Aura-Pontu - je to šťastné číslo 19:)
